Kdo z nás alespoň jednou nehodil kamenem? Stojíte na břehu rybníka, hop a už skáče kamenná „žabka“… O házení kamenem jen tak do vzduchu, na strom, na pozemní cíl ani nemluvě. A kolik kamenů se schovává pod námi? Dlažební kostky na chodníku, na cestě, v lese… O kamenech v základech domů, na skalce na zahrádce, kolem záhonů, na poli, ani nemluvě. Jak se vlastně řeže kámen? Jak sochař vytvoří sochu, a hlavně z jakého materiálu? Vypravte se spolu s námi do kamenictví Granit Lipnice s.r.o. v Teplicích nad Metují…
Třída 9. B ZŠ Pražačka v rámci programu na škole v přírodě navštívila firmu Granit Lipnice s.r.o., Středisko pískovce Teplice nad Metují. Najednou se hromady dlažebních kostek, suti a štěrku změnili nejen v několika tunové kvádry, základ pro budoucí sochy, ale rovněž v budoucí Boží muka, kamenné kužele na balustrády honosných budov a paláců. Musíme si dát pozor na kolotající nákladní ještěrky, couvání nákladních aut, hluk cca šedesáti decibelů, když se spustí katr na řezání kamenných desek, jednotvárný zvuk štípačky dlažebních kostek, drnčivý hlahol pneumatického kladiva, ale i jednotvárný rytmus při práci s dlátem, do kterého tepe ocelová hlava palice. Neměl by nám uniknout ani lehký zvuk, když mistr kameník přiloží skládací metr, aby přesně naměřil své dílo. Podívejme, i tady stojí němé počítací stroje, do nichž se z flashky načte výkres kamenného uměleckého výrobku – třeba kamenné lavičky…
„U nás pracují jen ti, kteří mají zájem o kámen a hlavně těžkou práci za všech klimatických podmínek, protože jako jedni z mála vyrábíme i přes zimu,“ přiblížil vedoucí střediska Josef Cibulka a pokračoval ve výkladu, kde získávají materiál: „Těžíme v nedalekém Božanově. Dnes už neodstřelujeme, protože to bylo nerentabilní, kamenné bloky v podstatě odlamujeme. Věřím, že zásob máme na dalších nejméně sto let.“ Poutavě a s jiskrou v oku dále vyprávěl pro koho je materiál určený, neopomněl ani na malý exkurz do geologie – žula, mramor, pískovec, ale v tomto případě je to žula lipnická, dolnobřezická, pavlovská, pískovec božanovský a libnavský, mramor nehodivský (tedy z Lipnice, kde svědectví o dlouhé tradici těžby podávají kamenné základy místního hradu, lom Dolní Březinka, lom Pavlov u Humpolce, zmíněný místní Božanov, ložisko Libná, a nakonec lom Nehodiv na úpatí kopce Stírka v kraji Plzeňském…).
Postupně kamenná surovina před vámi ožívá, různými někdy až tajuplnými příběhy, napětím, nostalgií, rozvážným klidem, ale i dynamikou např. barokních zvlněných oděvů, až po monumentalitu světců, státníků, stranou nezůstávají různé dekorativní prvky. „Každý kámen musí mít a také má svůj příběh,“ přibližuje Cibulka.
Pokud nechcete jezdit do Teplic nad Metují, stačí se projít po Karlově mostě, v současné době se pomalu odhaluje budova Národního muzea, zámek v Lánech, ale nesčetné množství budov v Německu, Polsku, Rakousku… Když pojedete tramvají číslo 7, tak stačí vystoupit u parku na zastávce U Vršovického nádraží. „Nedávno jsem byl se svým desetiletým synem v Praze, nedalo mi to, ale tolik stop našeho pískovce, žuly nebo mramoru, mi podávalo svědectví o naší kamenické práci, že jsem tomu ze začátku nemohl ani uvěřit,“ uzavřel Josef Cibulka.
Nám patří velký díky za „odtajnění“ kamenné krásy, a za získané odpovědi, jak se řeže kámen – pomocí lana opatřeného umělým diamantem, nebo pomocí kotoučové pili obřích až Kyklopských rozměrů za neustálého průtoku vody z místní řeky Metuje, která koluje v provozu kamenictví v uzavřeném okruhu. Žákům se rovněž uzavřel kruh příběhu kamene, místních skal a hlavně dlažby z historického centra Prahy nebo z nedaleké Roháčovy ulice na Žižkově nebo monumentu Památníku na Vítkově.
